Hra s formami

Nějaká Múzika

Všechno, co existuje, má Bytí, všechno má božskou podstatu, všechno má určitý stupeň vědomí.

Dokonce i kámen má elementární vědomí; jinak by nemohl existovat a jeho atomy a molekuly by se rozptýlily do prostoru. Všechno je živé. Slunce, Země, rostliny, zvířata, lidé - všechny formy jsou projevem určitého stupně vědomí. Svět vzniká, když na sebe vědomí bere tvary a formy, myšlenkové formy a hmotné formy. Podívejte se na miliony životních forem jen na této planetě. V moři, na souši i ve vzduchu - a každá forma se miliónkrát opakuje. Proč? Hraje snad někdo nebo něco jakousi hru, hru s formami? Tuto otázku si položili staří indičtí vizionáři. Ti chápali svět jako hru, kterou hraje Bůh. V této hře, které říkali lila, nejsou jednotlivé životní formy příliš důležité. Například většina mořských tvorů nežije déle než pět minut po narození. Ani lidé nežijí příliš dlouho, a když umřou, je to jako by nikdy nebyli. Je to tragické a kruté? Pouze když vytvoříte oddělenou totožnost pro každou životní formu, když zapomenete, že vědomí je božská podstata, jež se projevuje v různých formách. To však nemůžete opravdu vědět, dokud si neuvědomíte své vlastní božství jako čisté vědomí.

E. Tolle.

***

"Ani lidé nežijí příliš dlouho, a když umřou, je to jako by nikdy nebyli."

Co vás napadá, když čtete tu větu? Já vidím před očima květinu. U té květiny vidím, jak se kolem ní všechno zrychleně mění, i ta květina nakonec usychá a mrzne. Stejně tak vidím před sebou životy lidí. Stejným způsobem, jak se jim životní situace rychle mění a pak už nejsou. Kdyby to bylo ve filmu, tak už zůstala jen scenérie, není na koho zaostřit. Jak tato věta vystihuje jednu z jejich dalších stránek (a že jsem jich v knihách už tolik našla). Vlastně ukázat to, jak žijí, by se dalo pomocí prožití pouze jednoho z jejich dnů. Jen jeden den, který vyjadřuje, jakým způsobem žijí celý celičký život. A vcelku mě zajímá, jak lidi ve stáří vzpomínají na své dětství. Kolik si toho vlastně pamatují, a jaké detaily. Jestli se to nezměnilo. No, možná zaléží na tom, jak silné to byli vzpomínky?

Když mi bylo asi šest, byla to klasika, celá rodina na poli. Z toho si samozřejmě nic moc nepamatuji. Pamatuji si ale jeden moment. Bylo to na kopci, kde je pěkný výhled, ale pole už tam dávno nemáme. V tu dobu bylo slunečno, nebe bylo hezky modré a poseté bílými mraky. Pamatuji si ty mraky velmi jasně, na to jaké jsem byla škvrně, přesně jak na té fotce.

Jako malá jsem si myslela, že se těch mraků můžu dotknout. Tedy, věděla jsem, že zrovna teď ne, ale až trochu povyrostu, tak na ně opravdu dosáhnu. Byli totiž opravdu krásné, a já chtěla vědět, jaké budou na dotek, přemýšlela jsem, možná jako závoj? Nebo velmi měkkoučký polštář, do kterého si lehnu (tohle jsem měla z nějaké pohádky).

Ale chtěla jsem to zkusit co nejdřív, tak jsem se s naprostou vážností zeptala maminky. „A kdy už na ty mraky konečně dosáhnu?“

Ta byla hodně překvapená, a napřed ani nevěděla, o co jde. Pak mi ale odpověděla, že na ty nahoře asi určitě nedosáhnu a když jo, tak si budu muset ještě dlouho počkat. Na to mě zvedla co nejvýš a řekla: „Zkus to teď.“

Tak jsem to zkusila a obě ruce jsem rozpřáhla do nebe, ale jediné co jsem nabrala byl vzduch. A ten kontrast byl příliš velký, bylo to, kdy jsem si uvědomila, že je to velká ohromná dálka, mezi mnou a oblohou. Možná i nekonečná.

Nedávno jsem se o tom s ní totiž bavila, a ona mi řekla, že jsem jako malá takhle často zírala do nebe.

V tu chvíli pro mě neexistovalo nic jiného, než já a to nebe. Nikdy by mě nenapadlo, že vyrostu, a otázka „Čím se budeš chtít stát, až budeš velká", se stane tak důležitou a bude mít význam. "Já budu pomáhat babičce péct dorty.“

A opravdu, aniž bych to chtěla, okolí mi pomalu začalo vykládat cosi o tom, že až budu velká, tak budu chodit do práce a budu si sama vydělávat. Ani jsem neměla ponětí, co to vlastně znamená.

Nějak to bylo totiž pořád v neznámé budoucnosti, o které jsem moc nepřemýšlela. Až pak ve škole šlo do tuhého a nějak mi docházelo, že se to stává realitou. Že to asi opravdu tak bude, že oni fakt nekecali.

Tou dobou, když jsem byla ve škole, jsem pocítila, jaké to je, nemít vůbec chuť do života a nemít zájem se někam posouvat dál. Jednoho dne se probudit, a vidět vše vyloženě černobíle, v takové šedé mlze.

A takhle to bylo pořád, dokud mě něco nenamotivovalo a pak se to šero akorát střídalo s pocitem ohromné vděčnosti a zkrátka jsem věděla, že život má mnohem větší hloubku, než o čem se baví lidi každodenně. Má mnohem pestřejší barvu, co barvu, ale paletu barev, a že život zní velmi krásně. Že má vše prostě hloubku.

A je to tak. Za tou záclonou, za tou vybledlou oponou, je něco víc. Pokaždé, když ji odhrnu, tak jsem překvapená. A pokaždé to přibývá na intenzitě.

Ale já ten závoj, tu oponu, už nechci pořád jen na chvíli odhrnout a jen tam nahlédnout. Chci ji nechat odkrytou a žít do hloubky.

Zní to divně? Co to vůbec znamená, žít do hloubky? Nemít ten šedý závoj před očima?

Možná.

Především to ale znamená žít podle sebe. Každým coulem, celým svým tělem, do poslední buňky. A poslední měsíce zažívám náznaky toho, jaké to je dlouhodobě žít podle sebe.

Jinými slovy, když si někdo na něco stěžuje, třeba na práci, neznamená, že ta situace v práci taková opravdu je, ačkoliv já to cítím třeba jinak, a cítím se provinile, že se vůči tomu cítím tak odlehčeně. Místo toho, abych z toho byla pořád povznesená (šak voni mi jednou přistřihnou křidýlka:D). Například.

Po celý můj dosavadní život, totiž, čas mi tak nějak pořád ubíhal a já neběžela s ním, někdy ani za ním, nejčastěji jsem ho ani nedohnala a stála na místě. Paradoxem je, že v momentě, kdy jsem se zastavila na místě, jsem měla možnost nakouknout znovu za to všechno a nechat věci být.

Důležité na tom totiž taky je, že to byl čas, co mi utíkal, a že život bylo to, co na mě čekalo, až si ho konečně zas všimnu, když jsem se najednou zastavila.

Proto je život tak krásný. Jak říkal Tolle nahoře, život už je krásný, dokonalý a úplný. Pouze životní situace se mění.

Možná proto je můj oblíbený autor, protože ten krok do neznáma, který udělám, je jediný, na kterým záleží a obsahuje i cíl té cesty. Žádný jiný není.