Ne.
Svět plný prázdných nádob. Dívala se na ten svět, který byl plný masek. Plný faleše. Plný zlomyslnosti. Plný zla. Dívala se na ten svět s větším odstupem.
Ano, sice tam působila, hrála tak roli člověka, ale dívala se na ty chodící mrtvoly jakoby mezi nimi byla neviditelná zeď. Jakoby pozorovala někoho za sklem. Nebo za zrcadlem.
Dívala se na ně s údivem. Také s odporem. Nerozuměla tomu, co vidí, její srdce tomu nerozumělo.
Nedokázala si zařadit mezi ty tvory pravdu. Nebyla tam. Neexistovala.
Dlaň položila na tu neviditelnou zeď, napřed zlehka, pak celou dlaň ponořila do toho druhého... světa.
Vstoupila tam celá, protože chtěla vědět víc.
Taky se dozvěděla víc. Jakmile vstoupila do toho světa, zjistila, že předtím neviděla vše. Za těmi nádobami chodili bestie. Plazili se po zdech. Lezli po zabaleném jídle. Po všem. Bestie měli obrovský znetvořený úsměv. Ty nádoby se neusmívali. Byla šokovaná. Bestie se plahočili za lidmi, většinou po skupinkách, někdo po jednom. Jedna bestie se zastavila a prudce se otočila na ni, protože to bylo neobvyklé, že by na bestii někdo takhle zíral, že by ji viděl.
Ona se tím ale nezalekla a zůstala pevná ve tváři.
Ve tváři ji byla vepsaná autorita a ta autorita začala běsnit. Začala řádit do stran a každá bestie, která se dostala do blízkosti toho pole, se spálila. A hořela.
Měla tedy ujasněno, kdo je tu pánem a kdo jednoznačně není a zaměřila se na lidi, ti ji zajímali víc.
Zaměřila se na jednoho a zjistila, že tu prázdnotu udržuje zlý symbol, kterou na sobě měl ukován. Nebyl to pouze jeden, bylo jich spletité množství a nebylo to pěkné. Ty bestie ty symboly obnovovaly.
Bylo to smutné a škaredé. Prostě... prázdné.
Nepotřebovala vidět víc, změnila prostředí a objevila se na louce prozářenou slunečním svitem. A nádherných stromů. Zadívala se do dálky, do lesů a cítila, jak se jí pohled zaobluje. Jak se stromy tvarují do jiných rozměrů, jak se celý obraz začíná scvrkávat do jediného bodu. Pozorovala, jak se ta realita rozpadá. Jak snadno se rozpadá. Jak křehká je. Je to jenom plátno.
Povzdechla si. Slyšela melodii. A uvědomila si. Zaslouží si víc než tohle.
Tenhle starý systém se rozpadne, rozpustíme ho. Pro vytvoření nového světa se musí zničit bez slitovaní ten starý.
Vidím kolem sebe to samé, nehledě na to, že ty bestiální mrchy jsou vychytralý i s debilním systémem. Někdy stačí si uvědomit jejich napadení a stopnout to, ovšem občas je to dost těžký...... ale jo makám na sobě. :-)
OdpovědětVymazatObčas je to dost těžký... občas je to hodně lehký. Pokud je to těžký znamená to možná taky to, že člověk potřebuje pauzu. Přicházím na to, že jak se snažím makat, tak stejně to jde ve vlnách a potřebuju oddechnout. Když to dávám na silu, není tam ta vášeň. A když si chvíli odpočinu, tak pak přijdu s novou inspirací jakoby nic. Ty víš o čem mluvím :D
Vymazat