Každodenní dumání

 Když se řekne, že někdo je proti pravidlům, někdo plave proti proudu, z jednoho pohledu se to dá vzít, že ta bytost přemýšlí už za systém. Kdy někdo chtěl pravidla, kdy někdo, když se narodil, chtěl něco od systému?

Proto pokud jsou nějaká pravidla, nejsou to pro mě žádná pravidla. Nemají pro mě žádný význam, proto s nimi nesouhlasím. Co znamená, že nemají žádný význam... s mým tvořivým duchem nesouvisí a nedávají smysl, proč by měli koexistovat. Jedou na jiné vlně.

Někdy přemýšlím, co mi teda zbývá v tomhle světě pravidel. 

Vše, co se dá nějakým způsobem vlastnit, se dá zotročit.

Proto když o těchhle záležitostech přemýšlím, vím, že od varné konvice až po „čakry“ v těle, je nějakým způsobem vlastním. A cokoliv se dá ukrást nebo ovládat.

I „má“ duše vždy skončí u touze po svobodě. Vždy to je o tom, protože žiji v otrockém systému. I když to je zjevně iluze, podle některých.

Já mám ale za to, že duše se nedají zotročit, tak nevím, proč se o to tady tak hraje. Proč o tom píšou i nepíšou.

Po duši ale vždy přijde něco dalšího, co se nedá popisovat, protože to je na fyzickou hmotu moc jemné - je to moc vzdálené fyzické hustotě. To něco, to nad duší, jest pocit (po-citu).

Ten pocit pokaždé zaplápolá, když jsem frustrovaná s nesvobodou. Ten pocit je stav svobody - je to plamen vědomí. Je to věčné. 

Je to vzdálené - proto se na to otroctví nedostane, nerozumí tomu.

Plamen vědomí.

Je jasné, že mám toho otroctví po krk, odmítám to. V rámci mých možností se snažím to omezování omezovat. I někdy zaspím, někdy se zdá, že spím, i když si vedu nádherně, ale plamen plápolá, ať už si to uvědomuju nebo ne, a je tvrdohlavý.

Pravda hoří hluboko uvnitř.