Lampáda, ťumpík

Piju mlíko. Koukám na klávesnici.

Cítím frustraci.

Slyším Miluješ Nemiluješ.

Dotýkám se střídavě hrnku a klávesnice.

Je mi fajn. Z hlediska sluncodešťového.

A pořád myslím.

Na to, jak jsem cítila mír. "Jak se dycky potřebuji napřed uklidnit a pak cítím."

Taky myslím na to, jak je dojetí naprd.

Taky si vzpomínám, "jak jsem moc nahoře". Nebo si vzpomínám na kočku. Na žebříku. Která se držela jen dvěma předníma packama, až to vypadalo, jakoby posilovala, chuděra. Záchvat smíchu.

Cítím smích na rtech. A občasný zával "něčeho" uvnitř. To, když přijde to, čemu říkáte smích. Už je to pryč.

Jde o tohle. Španělská písnička v notách. Naučím se ji.

Apatičnost + povrchno/lehkomyslnost.

Jak nebýt. Jak je myšlenka sama.

A já jsem svatý koláč upečený na vrchu stodoly, v které právě projel Smrček, kterému z koleček spadlo kousek hnoje.

Asi takhle to dneska cítím.

Čekání na to, až to přejde.

Každý pocit.

ŇAF.

Tak Kateřino, a teď čekám ten SLÍBENÝ komentář. Jinak ti dám facku.

Jen tvůj. Jen pro tebe.

Achjo, achKačo.