Tů mač

Pocit jako bych mohla vyschnout

jako láva

kámen

jsem přírodní úkaz.

Teče po cestě kolem tvého přístavu

tiše dlouze intenzivně

na jazyku, který nemá

cítí příliv vrahů

té nesměle společnosti pohybující se v noci

tiše hravě vášnivě

plazí se dál

a noc ještě neustala

přejíc si, aby vstalo moudřejší ráno

Západ slunce

uvízl v kobce

Za to všechno

sním tě

roztavím tvou klíční kost

a celá noc se prostě jen tak rozpíná

Rozepla jsem síť

plnou

upířích myšlenek

horších

než jejich emoce, nevinné.

Faleš

vytváří na jazyku spleť hadů

a on si stále nemůže

nemůže vybrat tu správnou

chuť

nespoutanosti.

Černý kouř

už obešel hranice.

Šepotajíc: "My jsme děti noci."

jah.