nikdy tak jako teď

I was sent here for you... ♫

Nikdy tu nebylo tolik místa pro více nás,

pro více prostoru

Tolik prožitků,

víc než jen nějaká karikatura,

které za nic nemůžou.

ty tiché projevy, které byly i tak přesto rázné, že bily do očí, za to taky nemůžou

život se prostě jednou stal. (se stává)

tak proč na mě pořád sakra křičí to své "ššš.

ššš, to je normální, v pohodě, miluju tě,"

nikdo nemá absolutní ponětí, co to slovo -život- znamená. Nejsem si jistá, zda-li by se tak, jak je většinou popisován, popisoval sám.

Hm.

Není to tak, že bych chtěla zmizet do jiného světa.

Pff, to by bylo o něco složitější, začít tam znovu.

Ale

Nemůžu.

To ostatní nemůůžu dále popisovat.

Tu lavinu.

Vyšlo na jevo, že se nemůžu za nic moc schovat, už.

Například, nó... například za pocity, za myšlenky, za to poslední, co bych si v těch nejtěžších chvílích nejvíce ochraňovala a utěšovala se tím. (pokud bych ty "nejtěžší chvíle" poznala teda)

Jakmile o tom (ne)přemýšlím, jako o něčem posunuté vedle, začíná to blednout. Pokud se toho úmyslně ještě nebudu držet.

Nebo neúmyslně --

Zatím se mě ten šmejd pořád drží. I mean, život. :D

Hey. I mean HEY WOTSAP.

Jedinou dokonalou chybou v tom obrázku je ten text.

"Life have absolutely idea what it want to do with me"

Připadám si jako "nááááááááááááááááááááááááhnananana, bráním se tomu zuby nehty jako v tý písničce"

když mi něco dalšího říká

"kurva se rozběhni a skoč si do jakého bláta chceš. stejně ti to bláto(rozuměj blaho) za chvíli bude brečet, že se od tebe ušpinilo. Tak proč si neskočit do něčeho, na co jsi ani zatím nepomyslela, že bys tam skončila."

A pak se vedle mě posadí lau, zazubí se a říká "i had absolutely no idea what i wanted to do with my life too, but its ok, there's tů mač plejs for avrybabychlapydětiblahnahblahnanah."

Už si moc nepřipadáte pak jak to "nááááááááááááááááááááááááhnananana, bráním se tomu zuby nehty jako v tý písničce"

ale připadáte si ještě jako větší "nááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááhnananana, bráním se tomu zuby nehty jako v tý písničce" *kromě představy ohledně laurenta- noooooooo.. no nic, profackuj se*

Hloupé.

Ale hovnó, nebudu nikam skákat. Budu se plížit a číhat, protože hmmmmmmm... vlastně ani nevím, páč to hezky zní.

Božé, ale jak to hrozně moc hoří, rychlostí myšlenky se mění z žhnoucí rudé na výrazně oranžovou do purpurové a dalších tisíc odstínů, pak ten popel znovu shoří dusivou černou.

A někdy to úplně zpomalí.

Stačí se chvíli dívat do těch očí, ...

"Tahle hloubka vlastní věčnost"

ve smyslu... že byste do těch očí mohli utíkat, a nořit se do nich pořád, ale nikdy nedojdete na konec.

nebo taky noční obloha.

a nebo žít

tancovat

nesnášet to a zároveň zbožňovat "et d sejm tááááááááájm"

a tvářit se jako nejdokonalejší herec grimas.

a pak pokrčit rameny,

a odejít domů spát.