Obnošená nálepka

Cokoliv ke mě přichází, proplouvá. Někdy si přeji zastavit a podívat se zpět. Někdy si přeji zastavit se a podívat se dál.

Zvedla jsem hrstku zbylého času. Při pohledu do toho písku se mi rozvířila mysl.

V očích se mi zornice zvětšily. Ačkoliv má mysl pluje na lodi v lebce, nenacházím obzor a tmavé obrysy.

To co vidím, je spoušť. Nádherná barevná, beroucí dech. Obyčejně tvořící další spouště, nadechující se rosy.

Mám ještě zbytek toho štěrku.

V té zahradě, někomu se to jeví jako hřbitov, se pohybuje pořád ta samá převlečená role.

Jednou jsem se snažila porozumět té změti, proto jsem se tedy s brčkem posadila před banánový koktejl a chvíli analyzovala okolí.

Následovalo jednoduché: "Myslím, že," a tím mé domněnky také skončily.

Takže cokoliv, co ke mně nyní přichází, proplouvá, jelikož je to semnou upřímné.

A stačí také jednoduchá skladba vět jako: "není to nic jinýho, než průměrná nevědomost"
Jenže já se potřebuju schovat za složitější.

Nedávno mi jeden tranz připomenul, že za náplň pocitů a za jejich hloubku v časovém rozmezí platím.

Nejde mi prostě do hlavy, je-li lepší být tohle

nebo tohle

Ale tuším.

Totiž, když se podívám zpět, vidím tolik tvářích vyčítajíc mi mou vůli, tolik rozhovorů o přežití, ale nikdy ne o bytí, tolik tváří říkajících nic a tolik úsměvů, které byly ihned zapomenuty.

Totiž, když se podívám dopředu, vidím nespočet pavučin rozmisťujících prach a strach do každého rohu a nevidím vůbec nikoho, vůbec nikoho, kdo to uklidí, kdo vypudí tu změť, jen ukolébavky, s odstupem času silnější a silnější^.

Vidím víc než dost opakujícího se verše "je to zlý, když člověk ze smutku sám sobě se směje"

a

tak

dále.

Takže si spíš myslím, že je to jednak prokletí, jednak dar, vnímat to vše z takové hloubky.