Poslední dny... awww man. Poslední dny... Ano, celé prázdniny jsem se chtěla držet "not lazy, it's saving energy mode". Ano, skoro celé prázdniny to tak pořád fungovalo... Ale poslední dny... jsem na ultimátním saving energy mode jak jsem si jen přála. Izolovaná od ostatních, až tak, že mi jich pár dokonce chybělo (taky když se rodina všude rozuteče) á kromě toho, jak jsem dopsala článek s větou "Ať mi dá ran víc, it makes me stronger," tak hned na druhý den, abych byla "spokojená" mi teda o jednu ránu přidal. Takže osm. Ale ty "zkoušky"... nechtělo se mi je sem vypisovat, ale.. koneckonců... na blog si můžu psát takové věci, jaké mi přijdou vhod. Protože v jiném případě, kdybych je sem chtěla psát, přišlo by mi to jakože se chci vydávat za toho trpícího člověka, ale to fakt... nechci. Jen chci všem sdělit, jak anglicky řečeno (jinak to asi nevyjádřim) "I'm so over everything, ... except few things". K těm pár věcem patří zas věta: "Still I can't get over it, so bad."
Ale to není úplně eňo ňuňo. Jsem over it stejně jako nejsem. Nemůžu. Znáte to. Některé emoční stopy mají tak dlooooooouhou ozvěnu, tak dlouhou vzdálenost, dlouhé trvání... Vidím to podobně, jako když štětcem děláte barevné ocasy ve vodě. o_X xD A těch stop je tolik, každé jejich zatáčky, jejich barvy, rozměry atd.. se mění a přetrvávají v drobném těle člověka... a všechno se chová jakože nic.
They say
the truth ain't pretty
But coming from that pretty mouth
The truth is fitting
Cause you ain't never talking loud
Alé tentokrát to prostě nevyjádřím, ne zcela.
to "I'm so over it, but I can't get over IT" je nejspíš moc propracované na to, abych to vyjádřila jinými slovy. Kdyby na to bejvávala existovala písnička, asi bych zemřela na místě pře-emovatičností.
Kdyby teda tyto tři (tato, tato a tato) byli sloučené do jedné. Jou, jsou si všechny něčím strašně podobné... alééé omggggg. A taky mají dvě jakoby pasáže (teda kromě tý poslední ta je jen kinda), prostě najít tyto tři v jednu dobu... to znamená být jeden den úplně.. úplně... úplně odstřelená.
Fájn, jednou nohou sem se dycky vrátila zpět, ale když to přišlo, bylo to něco jako "páni, tenhle svět... wáu... teda.. hmmm," a pak zpět.
Jenže tenhle dlouhotrvající tranz za týden končí :))))))))))))))))))))))))))))))))), NO nic.
(a ne není to loučení se s prázdninama!!! na to mám ještě týden ;_;)
Ale asi je to jen tak, že tomu všemu nějak nemohu uvěřit... jak dokáže být svět... jemný, neokousaný, roztomilý v naivitě, ryzí, pravdivý, nenásilný... jen díky tomu, že k vám přijde emoční vlna.
Já to budu říkat pořád. O emocích bylo sděleno tak málo, že nikdy ještě neomrzely v každém pádu.
... a nikdy neomrzí. :)
OdpovědětVymazat