Neříkám nic

Bylo to na počátku vzniku jedné hory, v jedno brzké slunivé jitro, poseté svěží rosou. Jen pár perel dopadlo na zem a vsáklo se do hlíny, kdy černě opeřený pták opustil své místo na větvi rostoucí z dubu. Letěl z toho nepovšimnutého a skrytého života na hranici města, které kdysi bylo osídleno. Lidmi. Pozoroval jej dlouho, aby mu neunikl nějaký pohyb. Jenže žádný tam nebyl. Město bylo zřícené. Vládlo tam ticho. Velmi mrazivé. Při nadechnutí by sis spálil plíce.

A to ticho tam znělo dlouho.

Jako já. Netuším, jak dlouho bude na blogu ticho, ale bude :) po ty měsíce jakoby se nic nezměnilo. Jako by nepřešlo žádné fujavisko. A já jediné co potřebuju, je ticho ve svém srdci a kroky, ať už dopředu, ať už dozadu (jako při společenském tanci). Ale blog mi v tomhle nepomáhá. Každé slovo, které teď na blog vynesu, mi přijde jako soud a pod nimi tíha, žádná rovnováha, zkrátka za ně nemůžu mít zodpovědnost, ačkoliv jsem se naučila, že slova jsou léčivá, pokud se s něma umí zacházet. Prostě to nejde, nevěřím mu. Stačí mi nyní jen mlčet, naslouchat a číst. Samosebou, že pokud mě někdy chytne chuť sem napsat, tak napíšu, ale nebudou to čtyři až šest článků za měsíc.

Álala. Tak se někdá vrátím. *pusu na čelo*
__________________

Tak teda tohle jsem napsala 20. listopadu 2014 a i když jsem to nezvěřejnila, sami víte, že následující rok se nesl tímhle směrem. Rok 2015 dohromady 26 článků .... pravidelně jeden článek měsíčně, nejvíc článků za jeden měsíc bylo 7.. v březnu. (to byl totiž největší rozkvět po všech stránkách a pak přišel velkej boom) V květnu jsem dokonce nevydala ani jeden. To se mi na tomhle blogu nikdy nestalo, že bych nikdá nezveřejnila ani... jeden.. fajkin... článek.

Totiž, narazila jsem na svou starou lásku The Kills a na jejich písně, především The Last Goodbye.

V nerozepsaných článků jsem narazila na ten článek a divila jsem se, že jsem ho předtím nezveřejnila, protože mi po době přišel tak hezký. Naneštěstí ta slova pořád platí. Kdybych to měla popsat z ezoterické stránky, byla bych řekla, že mé energie za ty dva roky extrémně zagresivněly. Předtím jsem měla nějaký ty svoje stavy, ale zjistila jsem, že nikdy nebyly... tak destruktivní, ale pokáždé jsem z nich čerpala. Nyní mám pocit, že jdu stále z kopce dolů a dolů... a ačkoliv se mi dějí úspěchy na povrchu, uvnitř stále stoupám dolů. A pak jsem v rozporu s tím, jestli taková chci být nebo ne.

"Jak se mohu spolehnout na své srdce, když jej lámu na tisíc kousků vlastníma rukama"

...

A kolikrát sejdu z tý cesty, je pokaždé těžší a těžší se vrátit zpět.

Taky jsem přestala psát proto, páč když někdo přijde na tenhle blog, tak mi došlo, že si ani neuvědomuje, jak neskonale osobní ty články pro mě jsou. A jaký dojem to na ně má, když ani neví jak to je. A já jsem uzavřený člověk, to co mám na blogu ode mě nikdo nikdy neuslyší naživo říkat.

A to je pro mě těžké překousnout prostě.

A na úplný závěr toho všeho, vždycky jsem měla takový myšlenky.

__________________

A rok 2016 přesně tím, o čem jsem psala před dvěma lety. Největší počet článku za rok 2016 je Srpen 3 články. Jinak 8 měsíců po jednom článku, zbylé tři žádný. Wáu. Z toho pět článků jenom nějaký videa nebo zbytečnosti.

Ale naučila jsem se to nějak brát s lehkostí tu mou vážnost. A přemýšlím, co bych k tomu dodala, ale vlastně nemám co. Na tumblru všeci říkaj, že 2016 byl shitty year, a ačkoliv to říkali aj o 2015, tak nebyl zas tak hroznej. Páč nikdo nezemřel v první řadě. ... V druhé řadě.... Ačkoliv na povrchu to šlo z kopce dolů a z ezoterický stránky taky.... byla kvalitní hudba.

Ale do 2017 už nevkládám žádný naděje. Jak jsem to udělala s 2014 - 2016. Pokaždé se mi to vymstilo. Mám to asi nějak tak v hlavě zakódovaný.

Ale ačkoliv zbývá teprv hodina do novýho roku, nezapomeňte, čas je iluze a je úplně jiný rok než jaký nám milumináti vnucují ;-)

__________________

No a abych to teda úplně zabila.... nikdy.... jsem se neodmlčela na 5 měsíců. A je mi to líto. Postupně jsem se začala pomalinku vytrácet. Nevědomky jsem se na můj blog vykašlala. Myslela, že je to v pohodě. Ale blog byl jenom vedlejší efekt toho, co se semnou stalo. Když jsem si to četla, byla jsem překvapená, že už tehdy, jsem psala "byla bych řekla, že mé energie za ty dva roky extrémně zagresivněly." Já to pokaždé jednou za čas pocítila, že se pořád nezlepšuji, ale pak s tím nic nedělala. A mělo to svůj dopad.
Přestala jsem se chránit. Přestala jsem se bránit. Přestala jsem být tím, na koho jsem se postupně dopracovala. Co jsem považovala za důležité. A šlo to rychle dolů. Přestala jsem to být já. Chápete. Ta, která píše trapné ale své články, to se ze mě vytratilo. Ta nebojácná a velmi specifická aura se ze mě vypařila. Můj pojem o světě, má filozofie zmizela a vyšuměla jako pára. V ničem jsem už nehledala hlubší smysl, už jsem zapomněla na to neviditelné. Přestala jsem se radovat z maličkostí. Přestala jsem slyšet ticho. Ticho za všemi slovy, za hudbou za notami. Na kytaru jsem sotva sáhla a nespojila si dvě dohromady, proč blog ani kytara mě nezajímají. Všechno, co mě vystihovalo, zmizelo, neexistovalo.

A co taková bytost dělá, když tohle ztratí? Jak se to vůbec může stát?

Vše bylo tak povrchní, tak... odporné.

Vše nedávalo smysl.

Tato bytost... jen mlčela. Mlčela a neříkala nic. Nikomu a sobě už vůbec ne. Neopovážila se. Bála se.

Nechala se... nebránila se... nechala do sebe kopat nechala se urážet a nechala se stahovat do ještě většího bláta. A trvalo to dlouho a pomalu... ale fungovalo to.

Ani nebrečela ani se pořádně nesmála. Jen pořád cítila úzkost. Byla to Doba Temna. Když byla sama tak se jí trochu ulevilo. Ale přitom nepřišlo žádné naplnění, ani nic, čim by se vyléčila, jak by se vytrhla zpět.

Přestala lidem rozumět. Jestli jim před tím nerozuměla tak teď už vůbec ne. Vše bylo šedé, jen někdy se to trochu vyzdvihlo, když dlouho nebyla v žádné společnosti, ale jinak všude... šero. Slepá, odříznutá od světa.

A tak se trápila ještě víc, protože cítila, jak se sobě vzdalovala. Kolikrát si říkala "to je blbost, co tu na světě vůbec dělám, proč bych se vůbec sem rozhodla narodit nesmysl.." Nespočetněkrát. A vše bylo najednou tak těžké... nezvladatelné... ačkoliv se mnohokrát přesvědčovala že to nic není.

Vyvrcholilo to jednou událostí... kde při mě stáli všichni svatí... a taky má ochrana, která neměla jinou možnost, než mě varovat velmi ostře, že jsem takové spojení ještě nezažila.

To už byla rezignace. A chtěla jsem se stáhnout.

"Is it worth the episode?"

Stojí mi to zato?

A nestojí.

Nestojí mi to zato, žít takhle mdle. Podle něčích představ a ne podle sebe.

Vůbec mi to za to nestálo. A to teď mám na mysli ten rok a půl. Už jsem měla asi dávno odejít.

Nakonec mi ale jeden moudrej človíček vzkázal: "Pokud chceš uspět, musíš taky někdy selhat."

Tak mi zbyl čas na léčení... postupně se vracet zpět. Zatím to není ani ještě v té fázi, kdy bych si mohla odpustit. Ale už mě čeká jen ta příjemnější cesta.

Z toho všeho vyplívá, že jsem velmi citlivá osoba. Proti okolním vlivům jsem se bránila odmala. Nejhorší ale bylo, že jsem tu citlivost musela potlačovat a ignorovat, že jsem jako normální lidi. Protože mi to přišlo už i jen povrchní.. že bych byla jinší než ostatní. Ale není to tak jednoduché. A tohle je moje největší chyba a takhle si nejvíc ubližuju. Že si to nepřiznám a stále se na něco nechám nachytat. Už milionkrát to skončilo právě u toho.

Nadešel čas se o sebe líp starat a pečovat.... jako o tu nejdražší osobu na světě.

A nakonec jsem zjistila, že ta citlivost je veliký dar... že přecejen se nějakým způsobem ta citlivost projevila. Nebo spíš, jsem schopna vnímat to, co je nejdůležitější a co by mě asi nejvíc strhlo dolů, na tom si nahoře asi dali záležet. A to je, že už odmala jsem byla schopná odmítnout to nejhorší (alkohol), čímž bych zajela do kolejí mé rodiny a nemyslím si, že bych dopadla nějak extra dobře, i jsem nekouřila, což platí to samé a už jako malá měla odpor k masu... ani jednou jsem nedala možnost těm hnusným potvorám, těm démonům, ani jednou jsem je tímhle způsobem nepustila k tělu.. tak to zkoušejí jinými praktikami.

Takže aspoň za to se musim pochválit.

Sni

Na konci tvého tvoření, přeji si, aby ses stal tím, co sis vysnil

Sni

Nehledě na to, kde na světě tvé místo patří, ať jsou k tobě štědří

Sni

Na konci těchto zkoušek ať jsi v plném rozkvětu

Sni

I když tvé začátky jsou nejisté, na konci budou bohaté