Divocký sitcom

Chtěla bych se podělit o pár věcí, které mne... pobavily. Takové, u kterých přemýšlím, že kdyby někdo nastavil skryté kamery a točil všechno, co dělám, tak by z toho byl sitcom. Jakožé. Hudba pro zpestření.

26.1

To zahrnuje i snaha o zaparkování, nejdříve zaparkování na parkovacím místě nepovoleném cizím osobám, osvícení duchem svatým o tom, že tam parkovat nelze, následné vyparkování a snaha co nejdřív vypadnout z té divné křivé křižovatky, následné skoro vjetí do zákazu vjezdu, druhé osvícení, otočení auta (u té křivé křižovatky po druhé, poprvé před policajty), najetí na patník, a po té podélné parkování za autem. Následné couvnutí, objetí auta a zaparkování před autem. Nailed it. Mission complete. Nu což.

Pořád se to dá svést na ostatní, a že kdyby mi blbě neradili, tak bych tam zaparkovala hned, protože bych si hned všimla, že na to místo mi ta parta stojících známých ukazovala hned ze začátku. Se známou v autě se slovy: „Teď kdyby nás někdo pozoroval,“ přičemž pozoroval, právě ta parta dalších známých. Ale nebolelo mě srdéčko, poněvadž sestra mi na to vyprávěla, jak jela na jednu benzinku, a následně nevěděla kudy odtud vyjet, takže tam šaškovala pár minut.

27.1
Následující zážitek bych popsala pouze pár slovy. Když byl jeden „známej“ opilej, vypil mi víc než půllitru jablečného octa bez mého vědomí a následující den i bez jeho. Toť vše. Netřeba slov.

28.1
Kdyby jen to. Sitcom pokračuje. A to tím, že ráno, jakmile přicházím do práce, vidím místo našeho obvyklého bílého, neznámý stůl, který je podezřele nízko. Tak si k němu sednu a on byl opravdu nízko. Tak tam sedím se známou (ta, která mimochodem řekla v autě to „Teď kdyby nás někdo pozoroval“) a vyměňujeme si názory o tom, jak je to nízko a jestli vůbec někdo myslí na naše záda. Během dne, sice nejsem zrovna v ten moment u toho stolu, ale slyším hluk a vidím tam partu lidí, (konkrétně mistra, který podezřele divně drží jednu část toho stolu (stůl je dlouhý asi tak 2 - 3 metry)) slyším takové silnější "lup" a vidím jak mistr tu jednu část vyzdvihl nad sebe a drží jej oběma rukama, to vše provedl s válečným nebojácným výkřikem. No. Těžko se to popisuje.
Pak pozoruju, jak asi další tři lidi se motají okolo toho stolu a jak ho vyměňují zpátky za náš starý. Bohové vyslyšely naše brebtání o tom, jak je stůl nízký.
Bylo to pěkné, jenže.. když jsem tam pak došla, nejenže tam z toho byl bordel, ale oni ten stůl dali naopak, tudíž dole byly tyče, takže jsem se nemohla s židlou usadit pod stůl, protože tam ty tyče zavazely.
Tak se přiřítil další expert (velmistr) a stěžoval si na prvního mistra, co zas vymýšlí za ptákoviny, ale jinak se na to vrhl se slovy a šak to sa v pohodě otočí, takže známá z auta, já a velmistr otáčíme ten pomalu třímetrový stůl, přičemž, periferním zrakem vidím, jak ho tak otáčíme, že zpomaleně padá monitor, tak volám „počkej“ a se svými bleskurychlými pohyby a postřehem (co jsem se naučila od itačiho) se napřahuju dopředu, a v momentě jde slyšet „menší“ rana a velmistrovo „jéééj“ a mé ruce jsou pár centimetrů od místa, kde se rozplácl zbrusu starej monitor.

No. Tak jsme si řekli, že ještě že byl vcelku starej, protože kdyby byl novej, jak velmistr podotkl, tak by to nepřežil. (Ale spadl pouze z počítače, kam ho postavil velmistr v domnění, že si ho nikdo nevšimne a agresivně ho neshodí rohem od stolu)

Později kolegovi říkám. Viděls, jak ten mistr zvedl ten stůl? Jo.
A viděls, jak to dali naopak? Jo.
A viděls, jak jsme to otáčeli? Jo.
A viděls, jak nám spadl ten monitor? Ne, ale slyšel jsem to.
(se nezdá ale byla to šlupa)
Tento příběh bych uzavřela hlubokou myšlenkou, kterou mi řekl mistr, kterého to původně byl nápad, jak prochází kolem, vidí mě, jak uklízím ten bordel, říká „Sorry“ a odchází :DD

29. 1.

A poslední (doufám) zážitek, který mě poznamenal za tento týden. Šla jsem otevřít vrata (na dálkový ovládaní a jsou tam dva čudlíky jo).

Chtěla jsem to zastavit tak ve třičtvrtině, aby to bylo otevřený a luftovalo to, ale já pomačkala další čudlík, rovnou dala, aby se to znova zavřelo a tam zrovna někdo šel. Viděla jsem jen nohy, tak jsem to nějak zastavila ve čtvrtině, kdy už to bylo skoro zavřený a pak to zas otevřela (ono to chvíli trvá než se to otevře nebo zavře). No a jak jsem to otevřela, tak vlítl dovnitř už předtím zmíněný expertista velmistr se slovy: „Kdo to byl??!“
Když to shrnu, tak jsem tam furt něco mačkala a ono to jelo nahoru, pak dolů a znova nahoru. Opět, je to situace, která se nedá popsat tak dobře a nevyzní vtipně, ale já se tomu řechtala pět minut po té a dalších pět minut, když jsem to ostatním popisovala.
Tak, pro tento týden si odškrtávám. Parkovací školení tu máme, zlepšení kyselosti organismu známého taky, mistři mají vymýšlení ptákovin za sebou, a já školení o zavírání a otevírání vrat na dálkový ovládání taky. Víc už ne, pěkně prosím.