Krůček po krůčku

Za ty poslední roky, ne přímo v tom momentě, ale v pozdějším čase, si vždy uvědomím, jak moc jsem se zlepšila, jak moc jsem pokročila v osobních cílech. >hudba  >hudbataky

Když já se většinou utápím v tom, co jsem neudělala, v tom, co bych mohla udělat, a trápím se nad věcmi, co by se mohli stát. Tyhle myšlenky mi pak zanesou celou hlavu.
Pak se snadněji zapomíná na ty krásné věci.

Věci, které jsem zvládla lépe než předtím. Věci, které už dávno neřeším. 

Protože i když si třeba myslím, že se v něčím utápím, že něco řeším pořád, tak zpětně, takové věci jsem v minulosti zvládala o mnoho hůře než dnes. Jednou z hlavních vlastností, kterou potřebuji více ocenit, je to, že dávám více přednost sobě. Z toho plyne větší úcta k sobě samé. Tohle, když si uvědomíte, začnete si sami sebe vážit o něco víc, přijde to pozvolně a přirozeně. 

Řekla bych, že důvodem, že tahle loajalita existuje a fakt, že tu pořád plápolá ve vzduchu, je vnitřní dohoda, kterou jsem si dala, naprosto nenásilná a v jádru pevně klidná.

Začalo to odpuštěním, pak přišla dohoda o tom, že se k sobě budu chovat hezky a budu mít dobrou náladu. V době, kdy jsem se na tohle soustředila, jsem dávala pozor na své emoce. Potřebovalo to trénink. Trénink probíhal tak, že jsem 2x denně po dobu deseti minut sedla na bobek, pustila si hudbu nabitou radostí (třeba tahle) a cítila hrdost, radost, divokost, nadšenost, vděčnost, sílu a tak. (podle knihy Zkušenost hlupáka). Velmi, velmi léčivé. 

Velmi povzbudivé.

A velmi účinné. Já vám garantuji, že tohle byla zatím ta nejúčinnější „léčba,“ co jsem udělala. V tu dobu jsem byla dost šťastná. Ale nikdo to nevěděl, nikdo si toho nevšimnul. Později, když jsem se na něco naštvala, tak jsem se pozastavila, protože mi to přišlo divné a přemýšlela jsem, na co jsem zapomněla. Pak mi došlo. „vždyť já jsem slíbila, že budu mít jen dobrou náladu“ a pak vše ostatní zmizelo. Tuhle léčbu radostnými pocity jsem prováděla asi tři měsíce každý den a od té doby jsem na jiné vlně. Dnes se třeba naštvu nebo tak, ale celkově mi dochází, že díky té léčbě mám své pocity hodně hodně více pod kontrolou. 

Ono se to projevuje tak, že věci, které jsem si nevybrala, ale stále ke mě plynou, dokážu rozlišit od svých reálných pocitů. Stojí to za to. Na takovou vlastnost vlastně nedám dopustit, protože jsem na tom dřela, a makám pořád.

Víte, mě to přijde důležité. Důležité možná proto, protože to podle mě má velkou hodnotu v životě. 

Je to v podstatě o tom, odhánět všechny ty vjemy, co odvádí pozornost od pravdy, co hoří hluboko uvnitř. Přikládat tím správným palivem, pak kolem není žádný kouř, žádné mlhavé myšlení, žádné polovičaté rozhodnutí.

Je to obtížné, nějak pořád totiž upadá do pozadí, ten plamínek. Proto je potřeba na to jít zlehka, krůček po krůčku. Je potřeba soustředit se na to, jestli kráčím na správné cestě a pak se ujistit, že na ní zůstávám.

Proto se nyní častěji poplácávám po rameni a častěji hodnotím a uvědomuji si, jestli to opravdu stálo za ty nervy, většinou to totiž nestojí. 

A taky... je pořád tolik prostoru pro ještě větší růst, ještě větší krůček. Je i více prostoru pro sílu. 

Zkuste se taky dneska poplácat po rameni a hodit za hlavu co Vás trápilo dnes, protože za pár měsíců si na to nejspíš ani nevzpomenete.